V době, kdy každý z nás nosí v kapse vícejádrový procesor a cloud nám šeptá výsledky dřív, než stačíme domyslet otázku, působí logaritmické pravítko jako artefakt z jiného světa. Tenká destička. Dřevěná, plastová, někdy kovová. Bez baterií, bez signálu, bez animací. A přesto — nástroj, který po desetiletí nesl na svých ramenou celé inženýrské...

Víte, co mě na Mozartově efektu fascinuje? Není to ani tak otázka, jestli to funguje. Je to to, jak moc bychom si přáli, aby to fungovalo.

Kdesi mezi chvěním elektrické sítě a tichem po pulzu sítě je bod, na kterém záleží. Tam, kde se architekt setkává s mnichem, kde řády fyzikálních zákonů splývají s intuitivní elegancí, tam vzniká datové centrum, které není jen strojovým prodloužením trhu a technosféry, ale také zrcadlem nás samotných.

Sedím s dokonalou rtěnkou, otevřeným BIM projektem a myšlenkou, která se mi už týdny zabydlela pod kůží: Kdo vlastně jsem ve světě, kde offline a online dýchají jedním tempem?