Cybergirl: Proč mám právo na tuto identitu (a vy možná též)

Sedím s dokonalou rtěnkou, otevřeným BIM projektem a myšlenkou, která se mi už týdny zabydlela pod kůží: Kdo vlastně jsem ve světě, kde offline a online dýchají jedním tempem?

Ne profesně — přes patnáct let v technice, ekonomii, výuce a projektovém řízení mluví jasně, od AutoCADu přes MATLAB a BIM až po KROS, Revit a velmi mnoho dalšího, kde se logika potkává s elegancí a software občas rozpláče i otrlé, zatímco já spojuji infrastrukturu s umělou inteligencí jako přirozené pokračování jedné myšlenkové linie.

Jde mi o něco intimnějšího: o existenci, o to, co znamená být člověkem v roce 2025, kdy myšlenky mají digitální životy a moje feminita není ani v nejmenším v rozporu s tím, že píši kód, poezii, modeluji světy a kladu nepohodlné otázky.

A pak jsem narazila na slovo, které přisedlo ke mně jako orchidej na parapet: CYBERGIRL.

Není to jen estetika, i když neon a Y2K umí rozzářit noc jako zlatý pixel na černé obrazovce.

Cybergirl není barva vlasů ani RGB světlo, ale způsob, jak myslíme, tvoříme a překládáme realitu mezi tělem a kódem, mezi plánem a modelem, mezi tím, co je a co se dá elegantně navrhnout.

Donna Haraway v roce 1985 (v roce, kdy má maličkost přišla na tento dimenzionální svět :-)) napsala Manifest kyborgů ne jako stylingový manuál, ale jako rozbití binarit člověk/stroj a fyzické/digitální, protože hranice jsou často jen pohodlné iluze pro svět, který se bojí vlastní budoucnosti.

A pak přišly kyberfeministky devadesátých let: ženy, které nečekaly na povolení, protože technologie nejsou VIP salonek — jsou veřejný prostor, kde můžeme být autorkami, ne jen uživatelkami. Z toho vyrůstá cybergirl: postoj místo pózy, syntaxe místo šablony, volba místo instinktu přizpůsobit se.

Takže… mám na tuhle identitu právo?

Ano — protože žiji v jazyce systémů, ne jako turista, ale jako tlumočnice mezi formou a funkcí, mezi strukturou a intuicí. Programuju, kreslím, modeluju, propojuju, a technologie nejsou můj nástroj, je to můj idiom, moje řeč těla v digitálním prostředí.

Jsem kyberfilozofka, která se denně ptá, kde končí fyzická realita a začíná její digitální reprezentace, a co znamená "skutečné" ve světě, kde BIM drží plány jako partituru, podle níž hraje naše infrastruktura. A ano, jsem hyperfemme — rtěnka jako podpis, outfit jako manifest, elegance jako síla, která nic neskrývá a všechno prosvětluje. Nežiji "vedle" online, žiju "také" online, protože profil není napodobenina, je to další vrstva bytí, stejně legitimní jako dech po probuzení.

Takže ano: jsem cybergirl, ne protože vypadám nějak "správně", ale protože stavím mosty mezi světy a chodím po nich v podpatcích bez strachu, že se zlomí.

Proč na tom záleží právě teď?

Protože technologie už nejsou zítřek, ale teď, a AI s kybernetikou nejsou rekvizity sci‑fi, ale infrastruktura reality, která se zevnitř kalibruje našimi hodnotami. A stále někde šeptají staré mýty, že feminita a tech se vylučují, že chceme‑li být brány vážně, máme se opticky umenšit a intelektuálně odlíčit, jako by krása a inteligence byly konkurenční značky.

Bullshit — a řeknu to s konturou tak čistou, že by obstála i v technickém výkresu.

• Cybergirl říká: můžu být krásná, feminní a komplexní, zatímco rozumím technologiím hlouběji než mnozí, kterým to nikdo nikdy nezpochybnil, protože neměli rtěnku v bordó.
• Cybergirl říká: klidně ti nakreslím v AutoCADu výkres, který ti ušetří tři hodiny života, a cestou ti vysvětlím, proč je elegance řešení nejvyšší formou inteligence.
• Cybergirl říká: můžu přemýšlet o podstatě reality a přitom vypadat přesně tak, jak chci, protože estetika je jazyk — a já umím mluvit více dialekty najednou.
• Cybergirl říká: nejsem konzumentka budoucnosti, ale její spoluautorka, řádek po řádku, model po modelu, myšlenku po myšlence, a každý iterovaný návrh je drobná revoluce v šampaň a zlatě.

Není to pro každého — a to je v pořádku, protože identita není uniforma, ale zakázkové šití na míru našemu vnitřnímu tvaru.

Pokud během čtení cítíte "tohle nejsem", je to v pohodě, svět potřebuje i jiné ladění než tohle vibrující mezi černou a bílou, bordó a navy, orchidejí a růží.

Ale pokud vám to někde mezi řádky zahučelo do kostí a napadlo vás "to zní jako já", tak možná nejde o estetiku, ale o odhalené jádro, které si právě vzalo své jméno. A to je krásné, protože pojmenované věci rostou — a vy máte plné právo růst do prostoru mezi fyzickým a digitálním, do ladnosti, která se nebojí výkonu, a do výkonu, který se nebojí ladnosti.

Možná se potkáme na hraně, kde světla monitorů kreslí na kůži jemné zlaté mapy a budoucnost zní čistěji než šum notifikací, protože jí rozumíme zevnitř. Žiji tam ráda: píšu ji, modeluju ji, přemýšlím o ní — a cítím se tam doma, s pevnou páteří, měkkou rukou a přesností, která má parfém růže.

Cybergirl, zkratka pro stav mysli, který si bere technologie jako klavír a femininitu jako melodii, aby to spolu hrálo, ne soupeřilo. A pokud chceme první notu: začněme otázkou "co když hranice nejsou dané" a nechejme odpověď projít přes kód, tělo i obraz, dokud se nesladí.

Tip na cestu: začněte Manifestem kyborgů Donny Haraway a historií kyberfeminismu devadesátek — nejsou to snadné texty, ale promění vám čočku, přes kterou vidíte tech, gender i budoucnost, a to je přesně ten upgrade, který stojí za instalaci. :-)

P.S.: Kabeláž, co mi vede za ušima snad není vidět. :-D